Prosinec 2010

ty tvoje oči...

18. prosince 2010 v 19:58 | Eillienessis |  Moody Status
tragedy-or-comedy.blog.cz

tragedy-or-comedy.blog.cz
Něco se stalo.Něco,o čem bych byla schopná napsat alespoň 10 článků,ne-li víc,abych rozebrala den po dni,každý svůj pocit.Nicméně by to zabralo příliš času a navíc jsem všechno pečlivě zaznamenávala do svého deníku.Třeba sem někdy dám nějaký sken.A třeba také raději ne:D...
Bylo to někdy na začátku listopadu.Šla jsem chodbou v šatnách,když jsem si ho poprvé všimla.Mrkl na mě a na tváři se mu objevil sotva znatelný úsměv.Musela jsem se za ním otočit.Přemýšlela jsem,zda jsem neviděla něco,co se ve skutečnosti možná vůbec nestalo.Jenže druhý den,když jsem ho opět potkala,se na mě opět usmíval.A já se začala usmívat také.Takhle to šlo více jak týden.Usmívali jsem se na sebe a každé odpoledne si chatovali.A mně velice rychle začalo docházet,že už není nic stejné jako dřív.Zároveň jsem však začala klesat na mysli.Nikam jsme se neposouvali a já začínala pomalu ztrácet veškeré naděje.Až do onoho osudného čtvrtka.Bylo ráno a já jsem seděla v liduprázdné šatně a zbídačeně koukala do učebnice Základů společenských věd.Čekal mě test a já měla pocit,že ani nejsem schopná vyjmenovat a odlišit psychické stavy od psychických procesů.A zrovna ve chvíli,když jsem obracela další stránku,abych si přečetla,jak zní definice pro city,jsem zvedla hlavu ke dveřím (žádné tam vlastně nemáme:D...).Čekala jsem kohokoliv,ale ne Jeho.Stál tam v jedné z jeho úžasných košilí,přes jedno rameno přehozený batoh,přes druhé kytaru,s tím jeho vražedným úsměvem a já byla přesvědčená,že se mi to musí zdát.Sedl si vedle mě.Všichni přicházeli,koukali a já jsem čekala,že se zvedne a půjde pryč.Nešel.Teď už se z toho stal téměř zvyk.
O týden později,příští čtvrtek,to všechno propuklo na plno.
"Máš mobil?"
"Myslím,že jo..."
"A díváš se občas na něj?"
"No,občas jo.Proč?" (to je otázka:D...)
"No protože jsem ti psal esemesku,jestli teda půjdeme odpoledne na ten punč" *oslněná zářící bělostí jeho chrupu*
"Tak...víš co? Já ti odepíšu"
:D

****
"Jaký si dáš?"
"To je jedno,nechám to na tobě:)"
"Tak dobře.Jeden francouzský a pro slečnu jeden dětský."
:))

Samozřejmě,že jsme se oba dva hned polili.Samozřejmě,že mi ujely dva autobusy.Samozřejmě,že jsme šli do parku a tam mě vyválel ve sněhu.Samozřejmě,že jsem dostala rýmu a on obětavě chodil vyhazovat každý můj použitý kapesník:D.A tak je samozřejmé také to,že už jsme se neloučili tím pitomým "tak ahoj",které mi za ty týdny už příšerně lezlo na nervy.
Páteční odpoledne se neslo v duchu blbnutí v parku,učení se valčíku (už to vážně trošku ovládám),horké čokolády,fetování nektarinkových kapesníků,hledání mého ztraceného náramku (nenašli jsme:(...:D) a vymýšlení naprosto nesmylsné telenovely o nás dvou:)).Neděle večer-No Name na Olomouckém náměstí.Ani jeden z nás je neposlouchá,to bylo ovšem naprosto vedlejší.Byl to překrásný večer.Úterý odpoledne,na půdě,v učebně hudební výchovy,až do pěti hodin:D.Poslouchala jsem,jak hraje a myslela jsem,že snad rozpláču.Chvilku jsem si zkoušela bušit do bicích,ale opravdu jen chvilku:D.
Nemám ještě nakoupené všechny vánoční dárky.Také zanedbávám svůj i vaše blogy.Jenže tak dobře jsem se necítila už hodně dlouho.V poslední době byla moje nálada jako na horské dráze.Jednou dolů,potom zase nahoru.Měla jsem pocit,že celý můj život se točí jen kolem školy a to mi na radosti příliš nepřidávalo.Teď je tu však důvod,proč se do ní těšit.I v dny,kdy máte psát test z fyziky a bojíte se,že jej pokazíte.Protože za vámi o přestávce přijde někdo,kdo vás nakrmí mandarinkami a do kapsy u kalhot vám strčí svou gumovou kačenku pro štěstí.V ten okamžik se zdá všechno bezstarostnější,lehčí a krásnější.Jsem mu za tento pocit neskonale vděčná.Kvůli němu jsem se naučila mít ráda zimní počasí.Je to štěstí,na které jsem čekala.A momentálně nechci,aby se mě kdy pustilo:)


TOPlist