Březen 2011

so take a seat...

14. března 2011 v 22:24 | Eillienessis |  Moody Status






Chtěla jsem toho tolik napsat a teď nevím,kde začít.Další měsíc za námi.Zítra tomu bude rok.Před rokem,touto dobou,jsem zběsile škrábala do svého terapeutického deníku milion přání a proseb o tom,aby zítřejší den byl ten nejlepší v mém životě.Aby si jej všichni užili plnými doušky a vzpomínali na něj jen v dobrém.Koncert Tokio Hotel,den,na který jsem čekala bezmála tři roky.Splněný sen.Jedinečný,nezapomenutelný a velice silný zážitek,který se mi zaryl hluboko do paměti a vždycky tam bude.Přesně si pamatuji,co jsem měla ten den na sobě.To,jak ty tři hodiny ve škole utekly tak rychle jako ještě nikdy.Jak jsem v češtině do sešitu psala všechny texty písní,protože jsem se bála,že jsem je všechny zapomněla.Jak jsem stála před halou,byla mi příšerná zima a myslela jsem,že moje ledviny budou příští den totálně v p****i.A jak jsem se cítila,když přišli oni...
Měla bych o tom přestat psát,protože se mi skutečně začíná dělat knedlík v krku.Rok.Změnilo se toho tolik.A také můj vztah k Tokiáčkům samotným.Nepřestala jsem je poslouchat,nepřestala jsem "sledovat každý jejich krok".Upřímně,tohle bych prostě nedokázala.Tři roky je dlouhá doba,která nejde ze dne na den hodit za hlavu a já bych ji ani nikam házet nechtěla.Naopak.Chci si ji pamatovat.Dala mi totiž stašně moc.Přátele.Smysl.Naučila mě být hrdou na to,kdo jsem.Že jsem fanynka Tokio Hotel a nestydím se za to.Byla to moje každodenní útěcha,nicméně i bolest.Ano,platonická láska je neskutečná svině,které se strašně těžko zbavuje.Pamatuji si dny,které jsem dokázala jen tak prosedět u okna,ztracená ve svých snech o někom,koho nikdy mít nebudu.Přemýšela jsem,jak daleko ten dotyčný je.Co asi dělá.A záviděla každému,kdo je s ním zavřen v jedné místnosti.Utrápené zpovědi v deníku.A tak moc slz.
Něco je špatně.Něco.Všecko.Potřebuji tě tady,nebo se z toho zblázním.
Jako vždy.Ulehám s uplakanýma očima,vyhořelým pocitem uvnitř sebe.Je to fakticky bída,když už mě dokáže rozbrečet i pohled na jeho bezchybný úsměv.
Momentálně chci jediný.Přitulit se do jeho obří mikiny a brečet,dokud nevypustím duši.
Takhle to bývalo.Často.
Je mi nad slunce jasné,že kdyby se tu neobjevil M. ,šlo by to takhle dál.Nevím,nemyslím si,že mu tohle někdy řeknu.Nemám strach,že by mě nepochopil nebo se mi vysmál,spíš je to takové drobné tajemství,které bych si ráda nechala pro sebe.Za ty tři (pouhé...) měsíce jsem toho řekla poměrně hodně.Bylo tolik zážitků.Jarní prázdniny.Jedno naprosto nevšední úterý,z kterého mi doteď zůstává rozum stát (v dobrém slova smyslu).A společná příprava obědu.Těstoviny s kečupem,sýrem,cibulí a česnkem (ty ingredience nepůsobí zrovna nejlákavěji,nicméně to poživatelné opravdu je:D...) sice nejsou nic světoborného,ale ten pocit,když se kolem sebe motáte v kuchyni a potom společně sníte to,co jste si uvařili,je skvělý.Ve čtvrtek jsem si do kabelky sbalila kartáček s pyžamem a jelo se.Čekalo mě první oficiální seznámení s rodiči.Hned zkraje jsem samozřejmě zapůsobila.Zrovna jsem se sprchovala,když se vrátili i s jeho sestřičkou domů.
"Koupila jsem zákusky,vzala jsem indiánky a Marlenku..."
"No,víš,Veru Marlenku nejí..."
...! :D Opravdu nejsem vybíravá:).
Bylo tak krásné,probudit se ráno vedle něj.Bylo krásné,procházet se venku,házet po sobě šiškama a potom stát uprostřed pole.
"Kam jdeme?"
"Nevím,někam hodně daleko..."
"Na konec světa."
"Jen ty a já."
"Asi mi upadnou nohy,než tam dojdeme."
"A já asi zmrznu."
"Tak jo,konec světa.Stojíme."
Páteční odpoledne pro mě bylo velice náročné.Vedle toho,že jsme společně spořádali 7 rohlíků,jeden jadelský sýr a šunku,jsem se učila skutečně pilně učila hrát.Kdybych byla o něco více schopnější,vím,že by mě to strašně bavilo.Ale to bych musela ještě hodně trénovat.
Třeba budu.Bylo by hezké,za rok,touto dobou,číst si tento článek a spokojeně se usmívat,kolik jsme toho společnými silami zvládli.Chtěla bych toho s ním zvládnout ještě hodně.Protože vím,že s ním je to skutečně možné...

Čekají mě ještě rostlinná pletiva.
♥.


TOPlist