Červenec 2011

"When all that is waiting for you..."

28. července 2011 v 11:21 | Eillienessis |  Moody Status

"THE TRUTH NEVER SET ME FREE SO I'll DO IT MYSELF"
Tak,a půlka prázdnin je za námi.Doufám,že jste si ji užili lépe než já.Původně jsem přemýšlela,že bych napsala až o nějaký ten týden později,ovšem pohled na to,jak vám web zase den ode dne zamrzá víc a víc se mi přestával čím dál tím více líbit,tak jsem se rozhodla ozvat se.Není toho moc,o co bych se s vámi chtěla podělit.Moje prázdniny spočívají v domácím povalčeství-no,začala jsem opět cvičit,chodím na procházky do lesa,takže zas až tak 1OO % povalečství to také určitě není-,uklízení v domě (nádobí,žehlení,prach...)pravidelné návštěvě babičky a Vattiho,asi tak jednou za týden,většinou v pátek odpoledne.Mimochodem,Vatti poslední dobou září jak sluníčko.Nová žena po boku,společně ještě s už o něco více odrostlejšími děti,než jsem já.Nikolce je 17,Katce něco přes dvacet,Luďovi dvacet a Radek (nejsem si jistá,jestli Radek) už má ženu a dvě mrňavé holčičky.Neměla jsem ještě s jeho novou rodinu tu čest,ale soudě podle toho,jak spokojeně mi vždycky líčí všechny ty hezké vzpomínky,které stačil během týdne nasbírat,nemůže se tam mít lépe.Jsem moc ráda,že Vatti není sám.
Také se s M. navštěvujeme.Většinou jsou to dva dny,strávené u něj nebo u mě.Stačila jsem s ním nasbírat tolik zážitků,že se bojím,abych se mi nějaký nevytratil z hlavy,protože si chci v paměti uchovat naprosto všechny.Deník,který jsem si koupila na začátku července,je už z poloviny popsaný a bojím se,že mi nevystačí ani do konce srpna.Oslava jeho osmnáctých narozenin.S jeho sestřičkou jsme se tahaly přes celé město s pořádně těžkou a velkou krabicí dortu,který nejenže úžasně vypadal,ale i velice báječně chutnal.To zdobení bylo neuvěřitelně propracované,byl to tvar kytary a nechybělo jí snad nic,kromě dvou strun,ale i tak mohl člověk říct,že je to basovka;D.Dárky jsem mu dala hned po příjezdu,den předem.Využila jsem toho,že byt je prázdný a tak na nás nikdo nebude koukat,nehledě na to,že při obecenstvu bych se určitě začala červenat.Měl z nich velkou radost,největší asi z toho perníkového srdce,ale i knížka se mu líbila a ovci s rasta čapkou hned začal oslovovat "Bobe",takže jsem si mohla oddechnout. Také jsem si ještě vzpomněla,že jsem se u nich málem zadusila rajčetem:D.Nebyla to zas až tak moje vina,seděli jsme zrovna v obýváku. ,,Dal jsi vůbec Veru něco na jídlo?",volala maminka na M. do kuchyně,načež se blonďák objevil a v ruce držel docela pořádný měsíček toho proklatého rajčete. "Jo,Veru si dá totiž rajčátko",odpověděl a přidržel mi měsíček u pusy,abych po něm mohla natáhnout jazyk.Jenže sotva jsem měla ten kousek zeleniny v ústech,došlo mi že ho nejspíš ani nestačím rozkousnout.Sjelo mi po jazyku přímo až do hrtanu,ale tam se někde zastavilo a zaboha se mu nechtělo dolů.Bylo to šílené,v očích mě začaly pálit slzy,nemohla jsem otevřít pusu,protože jsem věděla,že pokud tak učiním,to pitomé rajče skončí někde přede mnou na stole,před zraky všech ostatních příslušníků nejužší rodiny.Jednala jsem tedy rychle,vyskočila jsem z křesla a letěla do koupelny.Poslední,co jsem ještě před tím udělala,bylo to,že jsem M. obdařila mdlým úsměvem.Naštěstí všechno dobře dopadlo,rajče se zanedlouho ocitlo venku a M. konstatoval,že je "fakt debil".
,,Co jim řekneme? Že se ti udělalo špatně?"
,,Řekneme jim pravdu.Prostě jsi mě chtěl zabít a nepovedlo se ti to."
,,Prosimtě,to jsi jí musel dát to rajče tak velký,chudině?!"
Je to ale taky zážitek:D.
Také jsme vymysleli nový způsob intimní komunikace.Oba dva jsme se shodli na tom,že je přece jen nepatřičné,před zraky jeho prarodičů,strýce,tety a malé Andrejky,"ocumlávat se",i když jsme od nich byli celkem pár hezkých metrů daleko a snažili se hrát badminton,proto jsme si namísto pusy vždycky podali ruce,stejně jako když se někomu představujete a potřásli si jimi.
,,Musíš mě pustit,takhle dlouho si s nikým rukou třást nemůžeš!"
Když byl naposledy u mě,dělali jsme spolu palačinky.To dopadlo.Samozřejmě,že do mě pořád ryl a za chvíli byla půlka těsta,co jsem usilovně míchala,vybryndaná na lince.
,,Mohl by jsi laskavě tu mouku,co jsi právě tak pečlivě odvážil,nasypat do té mísy? Budu ti velice vděčná.Děkuju...ne mě na nohu!"
,,No Veru! Podívej se co děláš!"
I když byly některé z našich výtvorů opravdu nevzhledné,sníst se daly.
Také mě nakonec přemluvil,abychom se spolu podívali na Saw.Do té doby jsem viděla snad je prvních dvacet minut hororu,protože před dvěma lety,když jsme se vraceli ze školního výletu,kluci si při zpáteční cestě tu šílenost vyprosili,tak nám ji pustili v autobuse,naštěstí jsme však stačili přijet zpátky ke škole včas.
Byla jsem zvědavá,takže jsem nakonec film absolvovala.Uznávám,že je vážně propracovaný,ale skutečně je to naposled,co jsem se na nějaký horor dívala,protože potom na to myslím ještě další dva dny a nedává mi to klidu.Nehledě na to,že po zbytek večera si ze mě M.dělal legraci.Bohužel,když se na vás podívá s tím šíleným úšklebkem na tváři a začnete více vnímat jeho stíny pod očima a zvlášť žílu pod levým okem,vypadá skutečně nebezpečně.Jednou,když jsme si tak povídali,přirovnala jsem jeho oči k těm narkomanským. ,,Vypadá to,jako by jsi v něčem jel,ale neber si to osobně,mně se to totiž líbí."
Už je to týden,co jsem se s M. neviděla.Je s kapelou někde v Praze.Zatímco já jsem tady,na trojmezníku (dům uprostřed tří silnic,naše rodina začala pro naše sídlo používat tento termín) a nemám zrovna tu nejlepší náladu.Není to jen kvůli tomu,že blonďák je pryč.I když už se vážně strašně těším,až uvidím ty jeho narkomanský oči a nenahraditelnej úsměv.Trojmezník je tak trochu také a pochopitelně odříznutý od veškeré civilizace a já si najednou připadám sama,více než obvykle.Nechodím do školy,tudíž momentálně nejsem tak často mezi svými vrstevníky,jak bych si přála.Nehledě na to,že už zase mám pocit,že potřebuji a že chci hledat.To dvojčátko.Tu pravou kamarádku,za kterou přijdu a budu jí moci říct úplně všechno,budu se s ní smát a plakat.Nevím,proč o ni pořád stojím.Přemýšlela jsem,zda si nesnažím něco kompenzovat,třeba proto,že nemám sourozence,ale tím to nejspíš nebude.Nevím.Možná je to všechno jenom nějaký chvilkový stav,který s odchodem prázdnin přejde,protože pak už budu opět mít milion jiných starostí.Bude to dobré,dnes odpoledne pojedu do Olomouce,koupit nějaký pěkný dárek pro Skřeta.Ptala jsem se Monči,proč tak Denči začala říkat,ale nejsem si jistá,zda mi vlastně odpověděla,protože si nevzpomínám.Skřet Denča má zítra oslavu narozenin a já jsem zvána,tak bych se podle toho měla zařídit.Bude to dámská jízda v maximálním počtu deseti lídí,bude to jídlo,nealkoholické pití,stanování a zábava.V sobotu by alespoň část z nás měla jít na místní festival Šternberský kopec.Jak už jsem se zmiňovala v předchozím článku,výčet kapel není kdovíjaký,ale jsem si jistá,že v té správné společnosti to bude stát za to.A po sobotě bych už snad mohla vidět blonďáka.Snad se mu budu líbit i s vlasy o polovinu kratšími.Včera jsem totiž udělala něco naprosto nemyslitelného.Zašla jsem si k holičce.Kamarádka,která mě stříhá,mi slibovala návštěvu už více jak před týdnem a jelikož už jsem přes ofinu skoro neviděla,rozhodla jsem se už dál nečekat.Mmm,možná to byla chyba.Holička viděla moje přesušené,nezdravé konečky,a já mám teď vlasy těsně pod ramena.Vím,že udělala správně,nicméně já se s těmi pačesy ani nestihla pořádně rozloučit.Hádám,že bude trvat tak půl roku,než mi dorostou do původní délky.Včera to bylo opravdu krušné,stála jsem před zrcadlem,pózovala ze všech stran,cuchala,načechrávala,ale nic platné.Vypadá to tak,že budu celý půlrok chodit s drnckem na hlavě,abych vypadala alespoň trochu jako člověk,ne jako oškubaná drůbež.Ach jo.Nebo mi nezbyde nic jiného,než se smířit a zvyknout si.To je také možnost.
Myslím,že je na čase tenhle výplod ukončit.Venku vysvitlo sluníčko,hurá! Užívejte si:).

"Should we just walk away,no regrets."

5. července 2011 v 21:00 | Eillienessis |  Moody Status


Touto dobou jsem měla být někde v Hradci Králové,mohla jsem si užívat hlasité hudby,smát se a mít dobrý pocit z toho,že jsem předvčerejškem skutečně viděla Hayley naživo.Nebo White Lies.Nebo My Chemical Romance.Ovšem to by potom nejspíš nevysvětlovalo to,proč tady dnes o půl osmé ťukám do klávesnice a píšu nějaký článek.Jenomže žádný festival se nakonec nekonal.Jepravda,že poslední dva týdny jsme s M. měli vlastně úplně jiné starosti,daleko přednější.Byli jsme nuceni řešit závažnější věci,než rezervování lístků,plánování cesty.Nechci sem psát přesně co,vlastně ani nemůžu.Ach jo,vždycky,když mám nějaký problém,svěřím se tady,nicméně jen částečně a podstatu se stejně nikdy nedozvíte,protože přece jen bych měla myslet na určitou ochranu soukromí.Nikdy člověk neví,kdo by vám tu mohl kdy šňupat.Chtěla jsem jen napsat,že ačkoliv to byly snad jedny z nejtěžších dvou týdnů,které jsem kdy prožila,odnesla jsem si určitá ponaučení,společně se stresem a potoky slz.Všechno to nakonec bylo zbytečné,ale já jsem zjistila ještě jednu věc.Že Jemu na mě doopravdy záleží.Nepsala jsem si po dva týdny ani svůj deník a náladu na blog,přiznám se,jsem neměla už vůbec.Ovšem vůbec největší podíl na mé neúčasti na festivalu měly spíše finance.Mrzí mě to,mohly to být nezapomenutelné zážitky,mohla jsem mít fotky a těšila jsem se,že bych vám napsala někaý ten report.Snad příště.Co je ovšem jisté je místní festival Šternberský kopec,který se samozřejmě nedá s RFP vůbec srovnávat,ale lístek už mám nějaký ten týden pěkně doma,položený na hi-fi věži a mohu se těšit,že i z toho budou nějaké pěkné vzpomínky.Výčet kapel nic moc, letos (minulý rok tam byli Charlie Straight,jenže já jantar jsem nešla...) tam za zmínku stojí možná tak No Name,Sunshine (na ty jsem docela zvědavá),Klus...a to je asi vše,ale i tak se těším.Prázdniny mě začaly štvát už první den,ačkoliv jsem se strašně těšila,protože venku bylo zataženo,pršelo a mě nic nebavilo.To samé to bylo i druhý den,kdy se k tomu přidala ještě nehorázná nuda.Ovšem neděle,ačkoliv stejně pošmourná jako předchozí dva dny,byla o poznání lepší,protože jsem jela za M.Řekli jsme si,že když už tedy nevyšel ten festival,uděláme si aspoň pěkné dva dny,jen sami spolu.A že byly pěkné,i bez sluníčka.Společná příprava lazaní,filmy,nejdřív Harry Potter a Relikvie smrti 1. část,kterou jsem já zaostalec ještě neviděla (to mi připomnělo,že si ještě musím přečíst ty zbývající 4 knížky) a před spaním pak Paranormal Actvity.Konečně,byla jsem na ten snímek tak šíleně zvědavá a neodradila mě od něj ani moje vlastní nechuť ke všem hororům vůbec.Takže v deset jsme se zakutali pod peřinu,nalepili se k sobě na nejmenší možnou vzdálenost a pustili jsme tu "hrůzostrašnost".Musím říct,že v podstatě mě to nijak nenadchlo,asi jsem od toho očekávala víc,navíc jsme to ani jeden nebrali příliš vážně,ale oba jsme uznali,že kdybychom se na to dívali sami,asi bychom ani nedokázali usnout.
,,Teď se hlavně nelekni,bouchnou ty dveře."
,,Jo...myslela jsem,že jsi to taky neviděl."
,,Ne,ale projížděl jsem to,abych věděl,na co se máme připravit..."
Tak jak se má člověk potom bát?:D
Chvíle s kytarou,procházky venku.Našli jsme snad přes třicet šneků!Panebože,byla jsem v naprosté euforii (za to může moje naprostá posedlost těmito božskými plži).Také mám v kapse ještě dvě hlemýždí ulity,které jsme našli,na památku.Kdesi na Staliňáku na pódiu jsme jako praví puberťáci zanechali naše iniciály,vyryté kamenem,probírali jsme to,co bude,vysokou školu a to,že bychom v budoucnu oba dva chtěli nějakým způsobem pomáhat lidem,naše bohaté zážitky co se týče barvení si vlasů;D,jeho blížících se osmnáct,které budou už pozítří a já jsem kvůli tomu dnes až do vyčerpání svých veškerých sil běhala snad po všech obchodních centrech v Olympii,protože jsem jako tradičně nechala veškeré nákupy až na poslední chvíli.Snažila jsem se sehnat jeden prychobyčejný náramek na ruku,z dřevěných korálků,něco,co by nosil místo té mojí pitomé gumičky na vlasy,něco na památku,stejně jako jsem já od něj dostala minulé úterý krásný prstýnek ve tvaru čtyřlístku,když mi bylo těch "sladkých šestnáct".Proboha,vůbec mi to nedochází.Vždyť mi ještě před nedávnem bylo čerstvě patnáct a smiřovala jsem se s občankou,kterou jsem nějakou chvíli odmítala nosit,protože jsem měla pocit,že je to zbytečnost.Hladala jsem a žádný náramek jsem nenašla.Místo toho jsem mu koupila plyšovou ovci s rastafariánskou čapkou na hlavě (za těch 7 krátkých a zároveň neuvěřitelně dlouhých měsíců už druhý plyšák,proboha...),Rockovou knihu mrtvých a perníkové srdce.A stejně nejsem se svou koupí plně spokojená.Snad se zavděčím.Ještě něco jsem chtěla určitě napsat.Jo...k vysvědčení.Nakonec jsem byla odměněna přesně tak,jak jsem předpokládala.Tři dvojky,což znamená o jednu víc než předchozím pololetí,ale vůbec si nestěžuji.Z matematiky,fyziky a v tomto pololetí se k tomu přidala i ta chemie.Bohužel,poslední měsíce to bylo více o tom počítání a tak se to také projevilo.Třeba to bude příští pololetí lepší,uvidíme.Poslední věc co mám na srdíčku,pokud máte zájem,můžete navštívit můj nový Tumbrl .Adresa je jednoduchá,třeba mi to vydrží.Nemohla jsem si tuhle novodobou vášeň odpustit,rozhodla jsem se ji vyzkoušet také,většinou tam budu nejspíš vkládat,tak jako ostatní,nějaké obrázky hudbu,krátké vzkazy.Už mám dva followers,důvod k oslavě:D.Myslím,že je jen otázkou času,kdy se rozhodnu založit i ten twitter,který jsem si nikdy založit nechtěla.
Užívejte se prázdnin ♥.

R.I.P.,Sisi.
Jeden z posledních školních večerů ve společnosti Základů společenských věd,lakování si nehtů namodro a poslouchání The Kills.

,,V pohodě,prostě jenom jedna myšlenka."
,,Spíš pocit."


TOPlist