"And just in case you don't know us..."

24. července 2013 v 16:03 | Eillienessis |  Piecies of Heroin

WE ! ARE! ...

Ahoj:).
Jak jsem slibovala v minulém článku,přináším ,,krátký" report z koncertu této naprosto bombastické kapely, jejíž jméno, myslím si, většina z vás dobře zná, no a pokud ne, strýček Google by vám toho mohl prozradit víc než dost. Pravda, od onoho krásného dne 19. června 2013 už uplynul více než měsíc, takže jako tradičně píšu v podstatě se zpožděním, nicméně na sebe můžu být pyšná, že jsem se na ten článek, který jsem slibovala, nevykvákla, ne? :D Tak jo, začnu.


Když jsem se 26. února vrátila ze školy a tak nějak ze zvyku se přihlásila na FB, abych zjistila všechny podstatné a nepodstatné novinky uplynulých hodin, neočekávala jsem, že se ten den dočkám zprávy, která mě tak potěší. Stránky paramorefans.cz však zveřejnily plakát, oznamující příjezd našich miláčků do Lucerny. Okamžitě jsem zalarmovala dva lidi, u kterých jsem věděla, že je tahle nadcházející událost nenechá chladnými, stejně jako mě, Blonďáka a Raduš. Domluvili jsme se, M. v Praze koupil lístky a nezbývalo nám nic jiného,než čekat, až ten vytouženej den konečně nastane.
19. června, to byla středa, a jelikož je to přece jenom od nás z Moravy do Prahy nějaká to hodina,dvě,tři cesty vlakem, s R. jsme tedy vypadly ze školy po šesté vyučovací hodině ve čtvrt na dvě, s tím, že jsme vypustily odpolední němčinu. Největší vtip toho dne byl v tom, že jsme tam celý den seděly natěšené jako prase, docela nesoustředěné (aby ne,týden před koncem školy...),ale já ještě tu šestou hodinu psala opravnou písemku z matematiky, abych zabojovala o výbornou na výzo:D. Říkáte si ,,ježiš,ta je blbá, měla se na to vy***t" , ale tak, když není co ztratit, proč to nezkusit, ne? Je pravda, že tak, jak jsem se s tou první písemkou neskutečně mordovala, v případě té druhé jsem byla tak nechutně našprtaná, že jsem sotva dočetla zadání a už jsem jak datel ťukala do kalkulačky. Za dvacet minut jsem mu práci odevzdala a ten pocit zadostiučinění, že jste to zvládli, a vidina večerní pařby někde v kotlu, která je teprve před vámi, to bylo moc fajn.
O půl druhé nám jel autobus ze Štbk do Olomouce, odkud jsme asi 14: 10 jely vlakem teda do toho velkoměsta. R. už chtěla nastoupit do Bouzova, kteým bychom se couraly přes pět hodin, to bychom si daly. Nebo spíš nedaly. Opravdu, ten den bylo šílené vedro, bylo tedy štěstí, že v našem kupéčku šla klimatizace. Když člověk jede do Prahy sám, tak většinou po těch dvou hodinách cesty už neví coby, alespoň já to tak mívám, jsem vždycky po tom kodrcání se otrávená a vyčerpaná, ačkoliv v podstatě není zas až tak z čeho. S R. nám to ale uběhlo rychle. Nejdřív jsme se rozhodly ten čas cesty prospat,to nám vydrželo možná hodinku, přičemž jsme obě seděly se zavřenýma očima, sluchátkama na uších a vždycky tak trochu ,,uchráply" a probraly se, až když nám začala padat hlava nebezpečně do předklonu nebo když jsem se já praštila o okýnko, jak už to tak bývá. V Pardubicích dvě slečny ze Slovenska, které kupé okupovaly s náma, vystoupily, a pak až do Prahy jsme měly celou kóji pro sebe, takže jsme se cpaly gumovejma bonbonama a povídaly si, převážně o hudbě, škole, homosexualitě a tetování. To mi připomnělo ,že už je mi 18, tudíž mi nic nebrání v tom, abych si nějakou tu kérku pořídila, o tom ale zase třeba až příště, nebo až to bude dostatečně aktuální:D. Před příjezdem do Prahy jsem se převlékly. Tahle věta možná vyznívá docela vtipně, ale já to fakt mám tak, že když jdu na nějaký koncert, fesťák, vždycky si důkladně rozmýšlím, co si vlastně vezmu na sebe. Vím, že ono to pak v tom spoceném davu, ve tmě, je vlastně úplně šumák, nejdete tam přece na módní přehlídku, nicméně já si s těmi událostmi to oblečení prostě spojím a chovám pak k těm kouskům určité city. Asi bych se nikdy nezbavila trička, o kterém bych věděla, že jsem ho měla na nějakém koncertě, nechala bych si ho prostě na památku. Aha. Fajn, teď mi právě došlo, že fakt jenom asi, jelikož jsem si vzpomněla, že tričko, které jsem na sobě měla v den konání Rock for People 2009, kde jsem jela na Placebo, už u sebe nemám, protože jsem ho věnovala sestřičce od Blonďáka,takže nic:D, berte zpět to poslední,co jsem řekla, nechce se mi to mazat. Aspoň vidíte, že občas dřív píšu než myslím. Pár minut po půl páté jsme dojely na hlavák, kde na nás čekal Blonďák. Nutno říct, že naše pečlivě vybraný outfity strčil do kapsy on, se svým bílým tričkem s fotkou Hayley v akci s kápí a nápisem ,,SuperHayley" pod ní. V mobilu mám tričko vyfocené, bohužel nemám obrázek stažený v počítači a nechce se mi tu teď s tím operovat, takže snad dodám do článku později, alespoň pro představu. Do Lucerny je to z Hlavního nádraží možná tak deset minut pěšky, s tím, že chvilku jsme si nebyli jistí, zda jdeme správně,takže jsme se na Václaváku chviličku lehce dezorientovaně motali, ale místo činu jsem našli relativně rychle. Procházeli jsme vestibulem, všem třem se nám zdálo, že, ačkoliv má koncert začít za nějaké tři hodinky, je všude až podezřelý klid, tedy krom toho, že asi tak na půli cesty budovou jsme slyšeli údery bicích, které s dalšími kroky zesilovaly,společně i se zvuky kytary. Kapela měla zřejmě zvukovou zkoušku. Na chvíli jsme se zastavili, zaposlouchali se do melodie a shodli jsme se na tom, že to nemůže být nic jiného, než "Decode" . Blonďák se pak jednoho pána ptal, kde najdeme Velký sál, protože přece jenom se nám zdálo, jako bychom přišli na koncert sami. Muž nám řekl, že musíme jít dál rovně,tak jsme šli a šli, no a téměř na konci, u opačného vchodu jsme sál skutečně našli. U zábran už mohla stát tak dobrá stovka lidí, ne-li víc,takže jsme si stoupli také a nezbývalo nám nic jiného, než čekat, což je čas, kdy člověk přináší neskutečné oběti, jak už to tak bývá. Postupně v průběhu následujích dvou hodin přicházeli další lidé a vestibul okolo vchodu byl dokonale zaplněný. Pár snaživců se snažilo dav projít, aby mohli vylézt na opačné straně budovy, ne všem se to však podařilo, protože ta masa lidských těl se zdála být jako z oceli. Nemyslitelné,někoho pustit před sebe. V duchu jsem děkovala, že máme to štěstí stát uvnitř, protože venku by nás ten žár usmažil zaživa. Stejně jsme s R. nedělaly nic jeného, než že jsme si obličeje ovívaly lístky. Čekání se zdálo být nekonečné, když asi po sedmé hodině (nejsm si teď úplně jistá, zda to nebylo o něco později) se securiťáci pokoušeli (skutečně pokoušeli, protože ten dav nedokázali úplně zmáknout) odsunout zábrany.Měli připravené dva proudy, kterými hodlali lidi pouštět dovnitř,problém však byl v tom, že se jim podařilo odsunout ty železné barikády jen na jedné straně, čehož lidé okamžitě využili a začali se do té uličky cpát všichni najednou. Výsledek? Všichni namačkaní jako sardinky jeden na druhém, osobní prostor nulový, vlasy dotyčného před vámi ve vašich ústech, rozkrok dotyčného za vámi nalepený na vaší zadnici, zkrátka lahoda. Naštěstí se jim poté podařilo uvolnit zábrany i na druhé straně, takže poté se situace o něco uklidnila. Všichni tři jsme se drželi za ruce,aby nás ten dav od sebe nerozdělil, což se vyplatilo, takže za pár miut zkontrolování vstupenek jsme běželi po mramorových schodech asi o čtyři poschodí dolů, přímo do sálu. Štěstí nám přálo, stáli jsme asi ve čtvrté nebo páté řadě od pódia, více napravo. Koncert měl oficiálně začít o půl osmé, nicméně tou dobou se mohl sál teprve zcela naplnit,takže času na to, aby se člověk mohl pokochat krásou Lucerny, bylo opravdu dost. Okázalé balkony, strop se štukováním, jsou to nádherné prostory, skoro mi až bylo líto, že v takovém rajském sále bude v nadcházejících hodinách odehrávat tak neskutečné peklo. Další čekání začalo být opravdu nesnesitelné, už mě pěkně bolely nohy, nehledě na to, že s dostatkem tekutin jsem na tom také nebyla úplně nejlépe,což pravděpodobně málokdo. V osm sál konečně potemněl a na stagi se objevila předkapela Dutch Uncles z Manchesteru, s vizáží anglických gentlemanů, která podle mě publikum svým indiepopem příjemně naladila.Největší umění však spočívalo ve zpěvákových tanečních kreacích, ty byste, jak se říká, prostě museli vidět:). Hudba to byla příjemná, nicméně, přecejen už byli všichni natěšení na hlavní hvězdy večera, stejně tak já. Ze začátku jsem počítala každou písničku,kterou kapela zahrála, říkala jsem si ,,Dobrý,mohli by jich dát tak deset a pak jít". Pak jsem se na počítání vykašlala, jelikož frontman se chytře po každé písni napil, čímž v podstatě dával najevo, že kapela ještě hodlá pokračovat. Po asi šestém songu jsem se modlila, aby tu petku z té země už nezvedal;D. Sami však neměli v úmyslu svůj program více protahovat,takže asi po necelé hodině se s námi rozloučili a popřáli nám krásný zbytek noci s Paramore, kterých jsme se v devět hodin skutečně dočkali. Řev zesílil, když se na pódiu objevil Taylor s ukulele, kterého v příštích minutách následovala Hayley,aby koncert otevřeli s klidným "Moving On". Všichni jsme oddanně zpívali.Stála jsem na špičkách a snažila si je oba co nejlépe prohlédnout, neskutečně jim to slušelo, ale sama za sebe musím říct, že z Hayley jsem prostě byla úplně paf. Je neskutečně krásná,vždycky byla, ale jak tam tak stála, celá v tmavém, do toho zářily ty její vlasy a ona se do toho davu dívala s tím obrovským úsměvem ve tváři... sama jsem se musela usmívat, jakou jsem z toho všeho měla radost. Hlas utichl a o slovo se přidaly kytary a bicí. Další byla na řadě Misery Business.Jestli jsem se domnívala, že hlasitěji už sál řičet nemůže, tak jsem byla na velkém omylu, protože v tom okamžiku se strhla naprostá anarchie. Dav nás semlel tak šikovně,že jsme se společně s Blonďákem ocitli o několik řad dál než předtím, přesto jsme pořád byli v přední polovině sálu. Člověku nezbývalo nic jiného než skákat společně s ostatními. Všichni do jednoho se leskli potem, holkám se roztékaly řasenky po obličeji. Sama jsem to po chvíli vzdala a rozpustila si culík, abych mohla házet vlasama do rytmu, byl to prostě kotel naprosto poblázněných lidí, který ve své podstatě ovládala jedna malá dívenka, ale zvládala to s přehledem. Bylo jí všude plno, lítala po pódiu z místa na místo, a i Taylor a Jeremy vypadali,že si atmosféru užívají plnými doušky, naprosto mě dostal song "Now", který má podle mě takhle naživo neuvěřitelný náboj, stejně jako třeba "Ain't It Fun", která mi také přišla skvělá. Při " Only The Exception" se celý sál zastavil, aby podpořil kapelu svým zpěvem. Uznala jsem, že teď je vhodná doba na to, pořídit pár snímků, protože mi došlo, že až se dav opět roztancuje, pak už takovou příležitost nejspíš mít nebudu. Opravdu však považuji za velikou nevýhodu to, když měříte ani ne 160 centimetrů, na koncertech je to opravdu k ničemu, co si budeme povídat, protože pokud před vámi nestojí pouze lidé, kteří by byli stejně vysocí jako vy nebo menší, nebo nestojíte hned v první,druhé řadě, pak máte hold smůlu. Fotek jsem pořídila víc, nicméně všechny jsem měla hodně rozmazané,takže sem přikádám jednu jedinou,která je opravdu asi nejhezčí, a kterou vyfotil Blonďák, protože přecejenom je o dvacet centimetrů vyšší a to nějaký rozdíl je.Na památku ale stačí,mně tedy určitě:).
Jestli si ovšem myslíte,že tím veškeré moje koncertové dobrodružství končí, tak se pletete. Asi v půlce koncertu začali hrát mou oblíbenou "Let The Flames Begin", na kterou jsem se neskutečně těšila. Zpívala jsem každé slovo a v refrénech skákala jako o život.Jenomže pak jsem se zastavila, abych pouze poslouchala, a to jsem neměla dělat. V břiše jsem cítila jednu velkou díru, žaludek se mi svíral nevolností, začala se mi točit hlava. Nejdřív jsem se pokoušela sebe sama uklidnit, pak jsem však začala pociťovat už i nepříjemné návaly horka a začala jsem se obávat, že pozvracím chlápka, který stál přede mnou. Blonďák si všiml, že jsem zbledla ještě víc než obvykle a když se mě ptal, co se děje, jenom jsem zařvala,že musím okamžitě pryč, popadla jsem ho za ruku a sama se prodírala tou masou lidí zpátky k baru do foaye. Měla jsem strašné mžitky před očima, živě jsem si představovala, jak tam sebou v tom davu seknu na zem, přiběhnou záchranáři a začnou mě tam někde oživovat, a možná právě to stačilo,abych se z toho davu vymotala. Před vstupem do foaye se nacházely tři nižší schůdky,kde jsem samozřejmě zavrávorala a málem spadla na zem. Jakmile jsme se ocitli před barem, najednou se ta černá mlha přede mnou rozestoupila a mně se udělalo mnohem lépe. Sedla jsem si na studené schody,vedoucí do patra a čekala, až se za mnou Blonďák vrátí. Ten mezitím sháněl pohár s vodou.Když za mnou došel i s ledovým kelímkem a strachem v očích, bylo mi dobře. Ten okamžik však měl něco do sebe. Nechci sem plést nějaké svoje city, myslím, že v minulosti jsem se tu vypisovala až až a nemyslím si, že patří tak úplně do tohoto článku, ale přece jen jsou to všechno vzpomínky z toho daného dne, a když už se rozepisuji téměř o všech podrobnostích, tak bych nechtěla opomenout ani tuto. Chtěla jsem napsat, že v takových okamžicích si uvědomíte, jak máte toho druhého neskutečně rád.Jak moc vám na něm záleží. Můžete si někdy vjet do vlasů, můžete mít tisíceré zdání, že třeba nemůžete jít spolu dál...ale pak se jeden druhému podíváte do očí a víte, že to všechno můžete, že máte před sebou ještě dlouhou cestu, na kterou se těšíte. Jo, pro mě to byl takový ten osudový okamžik. Nejspíš se to mělo stát, přímo tam, v ten daný čas. Píseň gradovala, Hayley zpívala "Ou Father...my Jesus...", na což jsem se těšila celé ty měsíce,co do koncertu zbývaly, snad nejvíc, a přitom jsem byla k celé té scéně v ten moment otočená zády, s naprosto rozjitřenou myslí, po boku s člověkem, o kterém jsem v tu chvíli věděla, že je to můj strážný anděl. Láska je zvláštní. Mívá mnoho podob a já vím, že tohle byla jedna z nich.Bylo to prostě neuvěřitelný.
Ačkoliv se mi zdálo, že během toho mého pochybného stavu musela uběhnout půlka koncertu, vůbec tomu tak nebylo. "Flames" byla u konce a začala rozverná "Fast In My Car", během které jsem se vrátili zpátky do sálu. Drželi jsme se s Blonďákem navzájem kolem pasu, já obtěžkána ještě jedním plným kelímkem s vodou pro jistotu. Bohužel, neměla jsem už odvahu vrátit ze zpátky do davu, proto jsme se zastavili asi v půlce sálu při levém okraji a zůstali stát u nejnižšího balkónu, kde jsme se s nikým nemuseli mačkat. Cítila jsem se neuvěřitelně uvolněně, objímala jsem ho, a ačkoliv už jsem si po zbytek koncertu nezatancovala, nevadilo mi to. Byla jsem z toho zážitku přecejenom mírně otřesená a klid mi přišel vhod. Místo toho jsem si užívala všechno okolo. Vnímala jsem světelné efekty, pozorovala lidi okolo mě, jak si show užívají a cítila jsem povznášející pocit.
Celý večer byl nesmírně vydařený, jak už jsem psala, fanoušci dokázali vytvořit skvělou atmosféru, což bylo vidět i na kapele.Celý večer Hayley komunikovala s publikem, což bylo moc hezké, několikrát slíbila, že se do ČR hodlají brzy vrátit, čímž jistě všechny přítomné velmi potěšila.Před písní "Anklebiters" měla navíc moc krásný proslov o tom, že v životě na spoustu takových anklebiters narazíme, proto bychom měli za všech okolností být pevní jako skála a sami sebou.Během písně se dostalo několik fanoušků na pódium, aby si mohli zařádit přímo s kapelou. Tu však asi v průběhu celého večera nejvíc dojmuli nadšenci, kteří během přídavku "Proof", pozvedli transparenty s nápisem "The only proof we need is you" .
Konečnou show dovršili peckou "Brick By Boring Brick" a nezapomenutelný večer byl u konce.
Samozřejmě, že v setlistu mi chybělo několik oblíbených písní, jako například "Monster", "My Heart", "Emergency" nebo bych ocenila i více písní ze třetího alba, je ale jasné, že vzhledem k vydání čerstvé studiovky chtěli dát prostor především novým songům.
Navzdory nesnesitelnému horku, a skutečnosti, že jsem na koncertě málem zkolabovala, nic bych neměnila. Byl to výjimečný večer, na který se zkrátka nezapomíná ♥. A co příště? Především dostatek tekutin a také jídla. A také bych možná příští koncert vyzkoušela to sezení na balkóně:).

Vzkaz pro kapelu:).
A za pár minut...
:)...



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ariela Ariela | 1. srpna 2013 v 16:29 | Reagovat

Super článek! :)

2 Miss X Miss X | Web | 1. srpna 2013 v 17:50 | Reagovat

Tak u mňa Paramore nie je práve moaj šálka kávy, je to zaujímavá kapela, ale nepočúvam ich..no článok sa mi páčil :) Ja som nikdy na žiadnom koncerte nebola, tak to bolo všetko pre mňa nové, ako to chodí :)
A jj, verím ti ten pocit, že si napísala tú opravnú a potom sa mohla tešiť na ten koncert :)
Cestovanie mám celkom rada, občas mi bývalo zle, ale teraz je to oveľa lepšie..ale vlakom som nikdy nešla :D
Neznášam čakanie a davy, takže ťa obdivujem, ja meriam 153 takže by som nevidela asi že vôbec nič :D
A och, ako ti prišlo zle :/ to ma mrzí, ale aspoň, že si tam mala Blonďáčika.. :) také chvíle sú fakt krásne a vynimočné :)
a som rada, že aj tá predkapela bola kvalitná :) a že si si ten koncert užila a máš zážitky :) A s tým oblečením, tiež si ho na výnimočné udalosti pečlivo vyberám :D A ja skôr rýchlo myslím a pomaly píšem :D

3 Genevieve Genevieve | Web | 25. srpna 2013 v 19:32 | Reagovat

Odnesla sis opravdu silný zážitek a to je důležité, máš na co vzpomínat. Že se ti na koncertě udělá zle, jsi rozhodně nečekala, ale jak jsi to popsala, i to mělo nakonec své kouzlo a patřilo to k tomu.
I když už Paramore skoro neposlouchám, vždycky to pro mě bude skupina, ke které jsi mě přivedla ty :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 


TOPlist