Červenec 2015

Článek na pokračování

8. července 2015 v 9:18 | Eillienessis |  Moody Status




Skoro tomu nemůžu uvěřit, že po více než roce a půl skutečně ťukám do klávesnice a snažím se sem napsat opravdu
další článek. Možná, že vy tomu věříte ještě méně. Je tomu však skutečně tak, aneb ,,Welcome Back, Eillienessis".
Hodně jsem o tom přemýšlela, snad jsem se snažila sebrat i tak trochu odvahu. Přece jen po tak dlouhé odmlce si nikdy člověk nemůže být jist, zda nevyšel ze cviku, ale když se prý nezapomíná řízení, psaní na blog nejspíše také ne. Jde spíš o to, že jsem se obávala, jak vlastně psát. Člověk se vyvíjí, mění se jeho pohled na svět, životní filozofie, zkrátka kde co, a já se obávala rizika, že se tu najednou vynoří úplně nová E-s, kompletně jiná a pro pozůstalé čtenáře takřka neznámá. A já nebudu říkat, že to není těžké, právě teď koukám na těch pár řádků, a přemýšlím, jak vlastně pokračovat dál, ne však proto, že bych se během minulého roku zastavila v čase, ale protože se toho naopak odehrálo docela dost a některé z těchto událostí byly ve své podstatě jistými milníky v životě, které málokdo na své cestě mine (píšu dost divně, cítím to, vím to, sakra, co už, pokračujeme:D...)
Jak už jsem psala, událo se toho skutečně hodně, a jestliže z tohoto příspěvku nechci udělat příběh na pokračování (což bych nerada), měla bych se snažit psát stručněji než mám ve zvyku, nezaručuji, že se mi to však podaří.
Navážu na poslední článek z konce října 2013, kde jsem psala, že mě čekají zkoušky z angličtiny. FCE jsem tedy úspěšně udělala, byl to docela stresující víkend, pamatuji si, že poslech, porozumění textu a gramatika a writing proběhly v sobotu a speaking pak v neděli dopoledne. Něco pro mě bylo lehčí, něco těžší, pamtuji si, že nejlépe jsem zabodovala v mluvení, psaní a gramatice, o něco méně bodů jsem pak měla v poslechu a čtení, myslím si však, že kdybych je skládala letos, možná bych dopadla i zde lépe, protože jsem začala více číst v angličtině, více pracovat s anglickými texty a navíc sledovat pravidelněji seriály v angličtině, což jsem do té doby tak často nedělala a za sebe musím říct, že je to dle mého skutečně efektivní způsob, jak si cizí jazyk procvičovat (částečně se tak snažím udržovat si úroveň, protože letošní rok na vysoké jsem angličtinu neměla zapsanou). No, ale to je vedlejší. Každopádně si vzpomínám, že výsledky měly být do týdne zveřejněny na internetu, a objevily se tam zrovna v pátek večer sedmého prosince, přesně v den našeho maturitního plesu, už jsme měli po nástupu, byli jsme ošerpovaní a jenom se bavili, když jedna ze spolužaček se zrovna vracela k nám s mobilem v ruce, sklesle dosedla na židli se zprávou, že ,,to nedala", načež někteří hned vytahovali ty svoje, celí nedočkaví, jak dopadli, zatímco jiní prohlašovali, že to nechtějí radši ani vědět. Přidala jsem se k té druhé polovině, protože ten večer byl pro mě perfektní a já si nechtěla pokazit dobrou náladu vědomím, že jsem to třeba neudělala taky (nicméně, v sobotu jsem si výsledek našla a mohla si oddechnout). Tímto jsem se dostala k další ze skvělých událostí, což byl tedy maturiťák, a téměř každý, kdo ten svůj již zažil, tak může říct, že se skutečně jedná o výjimečnou záležitost, na kterou se jen tak nezapomíná. Chystali jsme sál v pátek dopoledne, stoly, občerstvení, výzdobu, vyzkoušeli jsme si choreografii, (kterou jsme tak pracně cvičili skoro tři měsíce dopředu, a během pěti minut to nakonec všechno bylo odbyto tak neskutečně rychle, že to snad ani nemohlo být možné), a pak byli propuštěni domů, abychom se mohli na ten velkej večer všichni náležitě připravit. Musím říct, že jsem byla už od rána neskutečně nervózní, moc jsem toho za celý den nesnědla, mám pocit, že jsem nejedla ani oběd, a když jsem se oblíkala do šatů, už jsem opravdu dost schízovala:D. Divím se, že jsem se dokázala vůbec nalíčit, o vlasy se naštěstí postarala kamarádka kadeřnice, která za mnou přijela, což mi ulehčilo nějaké přesouvání se ze salónu ještě domů a podobně (aha, právě jsem si vzpomněla, že jsme spolu potom, co mě našlechtila, jedly domáci pizzu, měla jsem asi kousek a půl, takže něco jsem přece jenom snědla;)...), před samotným tanečkem to bylo asi nejhroší, nicméně ve chvíli, kdy jsem učinila první pohyb, všechno to ze mně spadlo a při šerpování už jsem byla poměrně klidná. Byla kolem toho spousta chystání, nervů, ale stálo to rozhodně za to. Po Vánocích nastaly opět starosti s přípravou jednak na maturitu, a také na přijímačky na vysoké, přičemž další věc byla také rozhodování, kam vlastně dál, na jako uškolu bych vůbec chtěla jít. Seděla jsem u počítače několik hodin, vybírala jsem z x oborů, načež jsem si vytvořila seznam s návzvy vysokých a oborů, které mě nějakým způsobem zajímají, ten jsem nakonec z patnácti zúžila možná na osm, psala jsem si veškerá pro a proti daného oboru, a nakonec jsem si přihlášek podala šest. Abych měla nějakou ,,pojistku", zvolila jsem Angličtinu pro manažerskou praxi ve Zlíně, kam jsem se měla dostat na základě toho, že mám certifikát z AJ, a jako druhou jistotku jsem si vybrala učitelství biologie-chemie v Olomouci, kam jsem se měla dostat pouze na základě průměru. Zkoušky jsem pak dělala na Psychologii do Brna, která probíhala formou Scio testů - zde bylo výhodou, že probíhají celostátně, tudíž stačilo přijet do Olomouce a nemusela jsem do Brna, a také to, že je člověk mohl absolvovat snad čtyřikrát, a ten nejlepší výsledek byl pak vybrán a posílán, nevýhodou to, že jsou placené. Pamatuji si, že na první a pro mě také poslední termín jsem šla v březnu. Připravovovala jsem se na ně docela poctivě, koupila jsem si nějaké cvičné testy, všechno si to vyplňovala doma na čas, ale přesto Obecně studijní předpoklady bohužel nikdy nebyly mou silnou stránkou (ach, ta logika...), a když jsem viděla svoje výsledky, které jsem porovnávala s požadovaným minimem pro přijetí, nedělala jsem si iluze, že by se mi v těch příštích pokusech zadařilo lépe, nehledě na to, že do Brna (společně se Zlínem) se mi chtělo v podstatě nejméně, přestože to byla moje ,,vysněná" psychologie, a navíc mě samotné vadilo, že by šlo v mém případě o zbytečně vyhozené čtyři tisíce, když se tam stejně s největší pravděpodobností nemám šanci dostat. Proto jsem tedy Brno již po prvních Sciích nechala být a zaměřila se na přijímačky do Olomouce, které sestávalaly z Všeobecných studijních předpokladů, v nichž byl kladen důraz na oblast humanitních věd. Na UPOL jsem si kromě učitelství podala přihlášku na Českou filologii zaměřenou na editorskou prácí ve sdělovacích prostředcích, k čemuž mě částečně asi před dvěma nebo více lety inspirovala Alex, a pak na dvouobor Sociologie - Andragogika, a výsledek této jedné zkoušky se započítával na oba obory, takže jsem nedělala zvlášť dvě zkoušky. Vím, že to bylo, myslím, pondělí 19. května, kdy se to psalo, a 21. května ve středu jsem maturovala, takže to byly skvělé tři dny stresu:D. Ta středa byla skutečně náročná. Byla jsem zařazena do úplně poslední čtveřice v naší třídě, takže jsem maturovala ještě k tomu až odpoledne (jediné štěstí bylo to, že jsem v té čtveřici začínala, takže aspoň jsem to z nás posledních měla myslím ,,už" ve čtvrt na šest za sebou). Ještě dopoledne jsem ležela na posteli, koukala se do stropu a měla úplně práznou hlavu, nemyslela jsem na nic, jenom se oddávala tomu pocitu sklíčenosti, pak jsem se nějak vypravila a jela jsem ,,na smrt". Nakonec ale dopadlo vše skvěle, řekla bych, že jsem měla i velké štěstí na otázky, které nemohly být lepší (v zsv to bylo trestní právo, v biologii tělní tekutiny a cévní soustava člověka a živočichů, což byly předměty, kterých jsem se obávala více, a v češtině jsem rozebírala Malého prince, což mi přišlo doslova za odměnu - v seznamu jsem neměla napsanou snad žádnou knížku, která by se mi nelíbila, ale každý má nějaké své oblíbence, a tohle je právě jeden z těch mých, angličtina jako poslední, po FCEčkách procházka růžovou zahradou...), takže hysterické myšlenky typu ,,v září zazáří" jsem mohla nechat plavat. Celý den bylo pod mrakem, avšak když jsem se vracela zpátky do třídy pro maturující a měla to za sebou, všimla jsem si, že se vyčasilo a v oknech otevřených dokořán se vyjímala jasně modrá obloha. Stála jsem u toho okna, nechala ze sebe padat všechnu tu tíhu posledních dvou týdnů a bylo mi naprosto úžasně.Ten pocit blaženosti byl naprosto opojný, byla jsem unavená, ale zároveň jsem si připadala neuvěřitelně lehce. Prostě jsem to měla! Ani na takové skutečnosti se nezapomíná. Po předávání maturitních vysvědčení a rozlučce jsem neměla tak úplně volno, protože ještě v červnu mě čekaly poslední přijímačky, tentokrát v Praze na Psychologii a speciální pedagogiku (neměla jsem odvahu přihlásit se na klasickou, ty tříkolové přijímačky mi přišly prostě marné, tak jsem si vybrala ,,menší zlo"), ačkoliv šance, že z 1800 děcek se dostanu mezi šťastných 60 byla docela mizivá. Psala jsem test , jehož obsahem měla být látka asi z tří knížek, dvě se týkaly speciální pedagogiky a nebyly příliš obsáhlé, zato psychologie od Atkinsonové byla skutečně výživná. Všechny byly samozřejmě rozpůjčované, takže jsem se to během týdne a něco snažila všechno přelouskat na počítači.Zezačátku jsem si dělala výpisky, záhy jsem však zjisitla, že mě to dost zdržuje (navíc já musím mít všechno osmibarevný a tak...:D), takže jsem pak jenom četla a četla. Venku bylo vedro, vidina tří a půl měsíců volna přede mnou, ale ne, ještě jsem se musela (zase) šprtat. Měla jsem plán přečíst asi 200 stran denně a bylo to skutečně kruté. Byl to však jen můj problém, že jsem nezačala s přípravou dřív, že jo. Nicméně, asi pět dní před dnem D (měla jsem to psát, tuším 12. června), mi přišly hned dvě obálky z Palackého. Jedna se mi zdála tlustší, druhá tenčí, proto jsem sáhla po té tenčí. Bylo v ní, že mě berou na editorství, z čehož jsem měla skutečnou radost (měla jsem sice už jistý zlín a chemii-biologii, ale ty obory na filozofické byly pro mě přecejen důležitější), ovšem z té druhé ještě víc, protože jsem se dostala i na andragogiku se sociologíí. A v té chvíli jsem věděla naprosto jistě, že právě tenhle dvoobor chci studovat. Na základě těchto pozitivních zpráv jsem pak již v mé přípravě na psychologii lehce polevila, takže poslední tři poměrně obsáhlé kapitoly z Atkinsonové jsem už ani neviděla a přečetla si jejich pouhé shrnutí. Z přijímaček jsem pak už nebyla ani příliš nervózní. Ne, že bych se tam nechtěla dostat (přece PSYCHOLOGIE!), šance však nebyly příliš velké, nehledě na to, že jsem instinktivně stejně chtěla být v Olomouci i jako takové. Samotný test trval asi hodinu, myslím, otázky byly podle náročnosti za 1 až 4 body, všechny na kroužkování správné odpovědi, takže zdánlivě nic složitého. Byly takové, kde jsem si nemusela číst ani možnosti a věděla jsem, byly i takové, u kterých mi žádná nedávala smysl:D. Fakulta si dávala na čas, a asi až za měsíc jsem se tedy konečně dověděla, že mě neberou, nicméně to vyvěsili pouze elektronicky na svých stránkách, takže slíbený dopis ani nedorazil (kdyby mě nenapadlo se tam přihlásit, ani bych ten výsledek možná do dneška nevěděla...). Nicméně, kdo může říct, že mu zadání přijímací zkoušky rozdával Ventolin ? ;)
Bylo tedy definitivně rozhodnuto, ze šesti oborů jsem byla přijatá nakonec na čtyři, tři v Olomouci a jeden ve Zlíně, a momentálně mám za sebou už měsíc úspěšně ukončený první ročník ,,andry", což je fakt šílený, protože teď, když to tady všechno tak vypisuju a vracím se k tomu ve vzpomínkch, přijde mi to skutečně jako včera. Tříměsíční prázdniny mi utekly rychle. Červenec jsem strávila v Praze, stihla jsem i nějaký ten koncert, hned na začátku června Linkin Park ve Wroclawi, o čemž mohu říct, že to byl jeden z nejlepších dnů v mém životě :D, protože jsem ho narozdíl od Paramore přežila celý bez hrozby kolapsu (za což mohu poděkovat zřejmě dvoum balíčkům hroznového cukru, kterým jsen se dopovala při tom úmorném čekání a lehkým dešťovým sprškám) a také ho strávila po boku dvou úžasných obos, M. a B. . Díky lístkům do Goden Circle (což bylo ještě dodatečné překvapení od M.) jsme nebyli příliš daleko od pódia a já si mohla ověřit, že Chester se na stagi skutečně nebezpečně přibližuje božstvu. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy máte pocit, že vám ta hlasitost roztrhne ušní bubínky, po tváři vám stéká pot, je vám neskutečný horko, křičíte z plných plic, a říkáte si, že teď už můžete klidně umřít...
Možná si tento zážitek letos zopakujeme znovu, jelikož 30. srpna mají LP do Polska zavítat zase, tentokrát i o něco blíže českým hranicím, není ještě vůbec nic jisté, každopádně se to jeví jako jedna z možností, jak si letos užít léto a volno. A aby těch koncertů nebylo málo (chápu, někdo jich je schopen dát za rok třeba i deset ještě s fesťákama, což bohužel můj případ skutečně není), tak ještě v listopadu byl v Praze Jack White, což je rovněž naprostý miláček, tak jsme si ho nemohli nechat ujít;). V srpnu stojí za zmínku asi ještě prodloužený víkend v Paříži, takže dovolená se také konala. Pohled na Eiffelovku na fotkách mě vždycky nechávala docela chladnou ( narozdíl od Londýna, Tower Bridge, London Eye, Westminster Abbey a toho všeho se mnou prostě nikdy nic moc nedělala), ale ve chvíli, se před ním ta věž skutečně tyčí, něco se změní. Louvre, Vítěžný oblouk, Sacre Couer, Panteon, Champs-Élysé a další překrásná místa mě přesvědčila o tom, že bych se do Francie chtěla ještě někdy vrátit, příště tedy ideálně letecky a alespoň na týden, podívat se do Versailles, Orsay a navšívit třeba i Burgundsko.
Letošní prázdniny nejsou o nic kratší, jelikož studovat fildu je přece brnkačka (jasně že jo, ale ne vždy;)...), tak mám za sebou už měsíc volna, a jsem opravdu zděšena z toho, že už je skoro třetina prázdnin za mnou, a ještě jsem nic pořádného vlastně nepodnikla, jelikož v podstatě celý týden (až na pátky, které si, s dovolením, když jsou ty prázdniny nechávám volné, děkuji), trávím na praxi a brigádně. Ve druhém ročníku je praxe v oboru povinná, a abych toho neměla zbytečně hodně ve druháku, když se naskytla příležitost, využila jsem ji a prozíravě jsem si ji zařídila už teď. Je to jedna firma nedaleko Olomouce, která se specializuje na výrobu turbínových motorů do letadel, já mám ale velké štěstí, protože je nemusím dávat naštěstí dohromady, ale pěkně se ,,válím" v kanclu na tréninkovém oddělení, kde dělám ,,holku pro všechno", což zní dost podivně:D, ale je tomu skutečně v podstatě tak, a podobně je tomu vlastně i v práci, kde zjedodnušeně pomáhám s administrativou. Jedná se o dost rutinní záležitosti, nic, co by vás asi příliš naplňovalo a osobnostně rozvíjelo, jsem však za tuhle příležitost skutečně vděčná (pro mě je to určitě lepší, než připravovat burgery v McDonaldu, čímž se nikoho nemíním dotknout, protože jsem tam mohla být v tuto chvíli samozřejmě také, a peníze potřebujeme všichni bez rozdílu), kolektiv přátelský,prostředí ,,bezpečné" a nenadřu se ( i když jsem stejně po celém dni vždycky utahaná jako kotě). Další výhodou je to, že bych na tomto místě mohla z vysokou pravděpodobností zůstat i během školních roků tak dlouho, dokud v Olomouci budu, což je taky fajn, takže si rozhodně nemám nač stěžovat. Přes týden tedy zůstávám na bytě v O., kde přechodně bydlíme od minulého září ve třech (jsem tam s kamarádkama z gymplu, se kterými jsem trávila nejvíce času i ve škole a jsme si opravdu blízké, přičemž s M. jsem strávila ještě předtím čtyři roky na základce, takže to už je opravdu true love:D, a mám to tam opravdu ráda. Bydlíme prakticky v centru, nicméně v takové klidnější čtvrti, blízko Flóry (pokud to tam někdo znáte). Je to rodinná vila, opravdu obrovská, krásná, žlutá , s obří zahradou, prostě pohádka, no...a my bydlíme ve sklepě:D. respektive v ,,suterenním bytě", ale na to, že máme okna v úrovni zemského povrchu, jsou v podstatě obrovská, takže ten byt je opravdu dost prosvětlený. Je to 2+kk a všechny tři spíme v jednom pokoji, nicméně každá na své vlastní posteli ve svém vlastním rohu, se svým vlastním stolečkem, skříně tam máme asi čtyři a kupodivu v nich zbývá ještě dost místa (možná jsou nafukovací, těžko říct), a nemačkáme se tam, což je to hlavní. Vedlejší pokoj je také dostatenčně velký, možná pro nás až zbytečně moc, přičemž, jedna jeho polovina je kuchyň, a druhá obývák, se sedačkou a televizí (kterou bychom ani samozřejmě nepotřebovaly, ale je tam, což také není na škodu). Abych o tom ale nemluvila jen v superlativech, tak máme na úkor dvou megamístností malou, skutečně malou koupelnu, kam se kromě sprchového koutu a pidi umývadla vejde skutečně jen jeden člověk. Dalším problémem je havěť, když to tak mám napsat. Donedávna jsem si myslela, že trpím arachnofóbií, ovšem pobyt v doupěti (jak přýbytku přezdíváme;)) ) mě přesvdčil o tom, že jsem si vůči pavoukům stala víceméně imunní, nebo jsem z nich nikdy opravdový strach ve skutečnosti ani asi neměla. Je ale pravda, že těch pár večerů, kdy na mě holky ječí ,,zabij ho, ZABIJ HO!", zatímco já toho chudáčka (aha, takže mě je jich vlastně líto, to je paráda), odchytávám do zavařovací sklinky, bych s radostí oželela. Co dál? Nemáme plastová okna, takže v zimě jsme se musely docela přioblékat, než se byt vytopil na uspokojivou teplotu, při které nám necvakaly zuby, ale zato teď v létě je tam skutečně božský chládek. Za sebe mohu říct, že bych ale neměnila a jsem tam spokojená.
Uff, jak se tak koukám, myslím si, že je na čase pomalu ale jistě tento článek ukončit (hurá! :D). A to jsem chtěla být stručná, hmm, zřejmě to jinak neumím. Možná jsem detailistka, ale jak kdy a jak v čem, řekla bych.
Je sposta věcí, o kterých jsem se nezumínila, třeba jsem úplně zapomněla zmínit poslední zvonění, ale to by zase mohlo být na celý další odstavec, což nechceme že (byli jsme za mafiány a vybrali spoustu peněz, tečka), neprozradila jsem nic ze svých plánů na léto, ale na to bude dost času třeba zase v dalším článku. A když už jsem u toho psaní, které bych tedď skutečně nechtěla flákat tak, jako doposud, uvažovala jsem o několika změnách. Kromě článků o sobě bych chtěla také zařadit nějaké ,,ispirativní", jak jsem si je sama pro sebe nazvala. Mohl by se týkat třeba nové hudby, která mě oslovila, žebříčků nej- songů, ráda bych sem tam třeba zhodnotila knížku, kterou jsem zrovna přečtla, nebo věnovala článek nějakému oblíbenému autorovi a rozebrala jeho dílo (nejednalo by se o nic vysoce odborného, spíše bych se vypisovala z toho, jak na mě kniha působila, co mi dala apod.), to samé kosmetika (nemám na mysli jít ve šlépějích Petry - kterou samozřejmě miluji- ale když budu s něčím spokojená, prostě o tom třeba napíšu, a tak dále, zkrátka aby to nebylo jen o mně (i když to v podstatě o mně bude i tak, ale to nevadí). Tímto bych se s vámi prozatím rozloučila, doufám, že rozhodně ne na další rok, kdo má ty romány pak psát;).


♥.

It takes time...

1. července 2015 v 21:40 | Eillienessis
...právě se nacházím kdesi vprostřed ,,psacího procesu"...
brzy (skutečně BRZY).

:)


TOPlist