Červenec 2016

My best days are with you...again. [the subways]

31. července 2016 v 15:54 | Eillienessis |  Magnetofonová páska

Před měsícem jsem měla možnost The Subways konečně vidět naživo. Po pěti letech, kdy u nás hráli snad 2x (možná 3x), to konečně vyšlo, a přestože jsem si tu skutečnost, že jdu na jejich koncert, příliš nepřipouštěla, po hodině a čtvrt toho hudebního pekla jsem z akce odcházela s pocitem, že tohle si teda sakra! pamatovat budu.

Veškerá skate kultura šla odjakživa mimo mě, na prkně jsem stála jen jednou v životě, a protože jsem z něj během necelých patnácti minut asi pětkrát švácla na zem, rozhodla jsem se přenechat mistrovství v takovém sportu nadanějším, přesně těm, které jsem na open-air fastivalu s více než dvacetiletou tradicí měla možnost vidět. Bylo až s podivem, jak dobře jsem se tam cítila, navzdory tomu, že mě se spoustou z nich deska a čtyři kolečka rozhodně nemohly duševně spojovat. Co se týče hudebního programu, jako ,,předkrm" jsme si mohli vychutnat skutečnou bizardnost v podobě belgické punkové formace, jejímuž frontmanovi kryl (nebo spíše pokrýval?) záda tatér a české Dirty Blondes, o kterých do té doby nikdy neslyšela, a pak něco před devátou už na pódium nakráčeli Billy, Charlotte a Josh. Nejsem si jistá, zda jako první zazněla ,,Oh Yeah" (pravděpodobně ano), protože ze začátku jsem byla v naprosté blažené euforii. Zdálo se mi to naprosto absurdní. Věděla jsem, že kdybych šla čistě na jejich koncert třeba do Lucerny, pravděpodobně bych se nikdy nedostala tak blízko, jako jsme jim byli ten den. Vlastně jsem nikdy nebyla až TAK blízko na žádném koncertě, do té doby. Stáli jsme ve druhé, ve třetí řadě (záleželo na tom,jak moc jsme v danou chvíli skákali) prakticky celou show. Upřímně jsem byla ráda za zařazení i několika písní z nejnovjějšího alba, které jsem sice neměla příliš naposlouchané, nicméně to pro mě byly okamžiky, kdy jsem se mohla alespoň trošku zklidnit, protože jinak jsem byla jako na pružině a pusu jsem nezavřela, jak mocně jsem se snažila odzpívat každé slovo. První půlku ,,With you" zahráli čistě akusticky v pomalejším tempu, což byla na rozdíl od originálu příjemná překvapující změna, ze starších nechyběla ani ,,Mary" nebo LPčková ,,At 1 AM". Na zpáteční cestě metrem jsme je počítali a mám pocit, že 16 songů zaznělo určitě. Musím říct, že se mi hodně líbilo, jak Billy komunikoval s publikem (a to i v češtině), opravdu skoro před každou písní několik slov řekl, ať už se vyjádřil například k tomu, co bylo impulsem pro její napsání nebo vytáhl pár vtípků na bubeníka, bylo to hrozně fajn. Jediný okamžik, který zas až tak úplně fajn nebyl, byla však chvíle, kdy při ,,Turnaround" na zpěvákovo vyzvání ,,let´s go crazy!" M. se slovy že ,,musí", zmizel do útrob toho šíleného roztančeného hloučku, ve kterém několik desítek lidí běhalo pořád (jak jinak než) dokola, a já skoro celé tři minuty někde vzadu v hlavě měla zapnutý pohotovostní režim ,,o ou, právě jsem možná ztratila přítele". Naštěstí se při začátku další skladby zase objevil a já nemusela být svědkem nalezení jeho pošlapaného těla na zdupané trávě.

,,Ok, it´s 10 PM and we are allowed to play only one more song tonight....f**k it, we´ll play two anyway!"
A tak jsme při ,,It´s a Party" skákali, zpívali. Na jejím konci jsem myslela, že už jsem se silami já u svého konce také, jenomže to měla ještě přijít závěrečná ,,Rock & Roll Queen", takže i tu jsem proskákala a prořvala až do poslední noty, no, a protože M. si chtěl zopakovat to skupinové nadšení, tak do toho poga, které opět vzniklo, vletěl znova, ale pro jistotu mě s sebou stáhl taky, asi abych měla další jedinečný a neopakovatelný zážitek, což vskutku byl (a to v pozitivním slova smyslu). Někdy je výhoda být menší, protože vám loket ostatních prosviští nad hlavou a ani vás netrefí. Štěstí. Ano, štěstí, které se dalo polapit, to byl ten večer. Měla jsem velké štěstí, že jsem si užila tak skvělý koncert, s tak skvělými lidmi okolo sebe. Děkuju.

♥.

Day off to making of...

5. července 2016 v 17:31 | Eillienessis |  Moody Status
Léto. Zkoušky úspěšně za mnou a psaní bakalářky pomalu ale jistě, avšak stále v mlhavém ,,nedohlednu", přede mnou. Zrovna minulý týden jsem rozpracovávala osnovu a řeknu vám, že se toho skutečně bojím. Nebude to jednoduché a budu se muset přinutit k průběžným malým pokrůčkům, pokud nechci příští rok v únoru pojít na stres, tak třeba se to podaří. Možná bych si měla ještě předtím přečíst tuhle knížku od Petra Ludwiga, jen tak ryze preventivně. Nebudu naříkat, jak strašně rychle to utíká, asi tak, jako ten půlrok, kdy se tu pomalu ani neukážu (občas nakouknu a pak zase jdu, ani nevím proč). A já bych měla tolik plánů...
Je to ale moc fajn. Abych navázala na předchozí článek, přežila jsem jsem zimní semestr a statistickou analýzu dat, přežila jsem i ten letní a dějiny sociologických teorií (bohužel však jenom první ze tří částí, takže žádné velké hurá), prvnímu ročníku na katedře jsem nakonec uspořádali nejenom pěkné Pasování, ale také i docela hezký Antiples, stihla jsem s kamarádkama během 1 měsíce hned 2 koncerty ( nejdříve Hurts a o dva týdny později Years & Years ), jeden lepší než druhý (docela mě mrzí, že jsem se nedokopala a nenapsala nějaký ten report, je to docela škoda), dál chodím do práce, teď momentálně o něco častěji, když není ta škola, a pro spestření ještě doučuji nějakého pana M. na podzimní maturitu z češtiny. Musím říct, že mě to (zatím) naplňuje více, než jsem očekávala. Upřímně doufám, že ten zářijový termín zvládne, ani ne tak proto, že mě v případě jeho uspěšného složení pozve na Bubbletea v galerii Moritz, jako spíš z toho důvodu, že se opravdu snaží a ten pocit, že už to konečně po těch letech má, bych mu skutečně ze srdce přála. Máme ještě dalších pět týdnů na to, abychom ,,vychytali všechny mouchy", tak snad jich polapíme dost na to, aby se mu to podařilo.
Minulý týden se to stalo zas. Prostě se tak probudíte a zjistíte, že jste (zničeho nic!) o rok starší. Respektive, připravujete se na to psychicky už tak dobrý měsíc dopředu a když má vaše kamarádka přesně týden před vámi sama narozeniny, tetelíte se blahem, že na rozdíl od ní máte ,ještě týden dvacet´, načež v záchvatu příštích dní, když řešíte nějakou tu malou rodinnou oslavu, dort, a zda máte do čeho dát gratulační kytice, se vědomí čísla vašeho věku přešoupe někam do nevědomí (nebo předvědomí? Freude, Freude, vždycky na tě...ty víš co) a pořádně vám to dojde až na druhý den, přesto však zjistíte, že se zas až tak moc nestalo. Vskutku zvláštní;).
Přece jen je tu však něco, co mi bude mých 21 připomínat. Speciální dárek od někoho speciálního. Asi před dvěma měsíci jsem se totiž rozhodla šetřit si na kytaru. Dostala jsem od M. ladičku, což mě potěšilo, a říkám si ,tak už jen tu akustiku´. To ale nebylo vše. Vzápětí mi přinesl ještě stojan, a já myslím na to, že teď už skutečně, skutečně chybí jen ten nástroj. A pak jsem se zapomněla nadechnout. Najednou nebylo nač pomyslet, jelikož se moje přání zhmotnilo přímo přede mnou, když se vytasil s obrovskou krabicí s nápisem Cort. Občas vám vážně dojdou slova a to byla právě jedna z těch chvilek. A tak mi teď na bytě dělá Shirley společnost. Věřím, že spolu budeme jako kamarádky vycházet.
Když už jsme u té muziky, byla jsem v pátek na The Subways a bylo to naprosto super, ale o tom a nadcházejících plánech na srpen zase příště. Pozor - Slibuji:).

♥.


TOPlist