Listopad 2016

Twenty Years

20. listopadu 2016 v 19:07 | Eillienessis |  To the moon and back

Po 6 letech druhé setkání, které určitě nebude poslední.
Věřím, že když se na chvilku zamyslíte, jakého interpreta/hudební skupinu/skladatele/.../ byste si chtěli poslechnout za pět , možná za deset let, protože víte, že i po takové době pro vás bude mít stále stejnou, ne-li vyšší cenu, alespoň jedno jméno byste pravděpodobně byli schopni vybrat. Třeba by vám to chvilku trvalo, ale povést by se to mohlo. Já mám posledních pár let poměrně jasno. Kdybych měla vybrat nějakou top pětku, trojku, hudební tvorba kapely Placebo by v ní nemohla chybět.
Tuším, že už by to mohlo být dobrých devět let, kdy jsem poprvé na youtube slyšela asi nejznámější Every You Every Me . Byla jsem okouzlena. Syrovou kytarou (která v porovnání s jinými písněmi i z pozdějších alb nepatří k těm ,,nejpredátorštějším"), úpřímností textu, a snad nejvíce nezaměnitelným hlasovým projevem Briana, z kterého při každé vyřčené větě odkapávala silně koncentrovaná melancholie. Nemohla jsem se nezamilovat. Kvůli tomu jsem ve 14 letech jela poprvé na RfP do Hradce, a před 14 dny ze stejných důvodů jsem si nemohla nechat ujít ani koncert ku oslavě jejich dvacetileté kariéry.
Pokud bych tento čerstvý zážitek měla srovnávat s tím festivalovým, řekla bych pouze, že každý z nich byl jiný. Na rozdíl od mého teenage já jsem tentokrát méně skotačila, což mohlo částečně souviset se složením publika, které se mi zdálo poněkud ,,dospělejší" (poněkud trefné, jako bych stále zapomínala, že už mi také není -náct), zato jsem více poslouchala a hlavně! dívala se. S necelým metrem šedesát si člověk víceméně zvykne a také počítá s tím, nebo je i smířen se skutečností, že během vystoupení se ne vždy poštěstí, abyste viděli celou hlavu, nebo snad tělo těch vašich modlů, ale to nebyl můj případ tento večer. Viděla jsem krásně, každou grimasu, úsměv či úšklebek a expresivní gesto, kterými zpěvák během dvou hodin show vůbec nešetřil. Další rozdíl byl ten, že si s námi více povídal, než tomu u něj obyčejně bývá zvykem. Hned po úvodní Pure Morning nás přivítal na jejich ,,birthday party" a vyzval k tomu, abychom slavili s nimi a koukali si noc patřičně užít. A tak jsme si užívali. První polovina se nesla v duchu spíše těch rozvláčnějších songů, nechyběla Special Needs, překvapila debutová I Know a došlo i na mou oblíbenou Soulmates, zatímco ta druhá od Slave to the Wage přes Special K vygradovala až k The Bitter End, která se v prostoru roztříštila a zaryla pod kůži. Poté následovaly další dva přídavky, přičemž ten závěrečný jsme si museli skutečně dlooouho vytleskávat, abychom se v příštích minutách mohli ještě na pár posledních okamžiků ponořit do podmanivé Running Up That Hill. Byla to poslední dávka placeba, zdá se mi však, že její účinek doposud nevyprchal. A ty nežádoucí vedlejší? Žádné jsem zatím nezpozorovala. Skutečně působivý efekt.

♥.


TOPlist