Pick me up.

20. dubna 2017 v 19:59 | Eillienessis |  To the moon and back
Co jiného s načatým odpolednem, než se směle pustit do sepsání nesměle tvářícího se článku. Touto dobou jsem měla původně vysedávat v knihovně a pana M. pravděpodobně naposledy doučovat atrakce, elipsy a jiné perličky českého jazyka k maturitě, nicméně změna plánu, a tak teď vysedávám na tragikomedii. Vůbec. Dnešek měl být nabitý den. Ráno zkouška z posledního semestru Dějin sociologických teorií, příprava na doučko, doučko, a večer divadelní improvizace s mými sockami (rozuměj holkama ze školy). No, nakonec jsem si odbyla jen ty dějiny. Berger s Luckmannem mi to sice nedali úplně zadarmo, ale sociální realitu jsem s nima zkonstruovala jakž takž, subjektivní významy byly objektivizovány (ps-s-s-s-t!), takže tak. Ale o tom jsem stejně psát nechtěla. O čem vlastně?
Výsledek obrázku pro write a novel
Třeba o tom, že jsem vyplodila bakalářku. Jo. Stálo mě to spoustu sil a ještě více slz, ale! hodinu před odevzdáním jsem dochvátala s kamarádkou na sekretariát a odevzdala. O všech možných peripetiích, které mě behěm té honby za průlomovým vědeckým objevem pro akademickou obec potkaly, raději pomlčím, ačkoliv bych o tom mohla sepsat rovnou diplomku. Každopádně nebýt těch probdělých nocí, tuny Milka čokolád, hektolitrů kávy a Blonďákova konstantního dohledu na průběžný vývoj celé situace (další věc, za kterou mu budu muset být nadosmrti vděčná, achjo), nejspíš bych teď datlovala článek na téma Jak se důstojně vypořádat s následky prokrastinace aneb Na přes rok je taky den.
Ještě není všem válkám konec, pokud bude ten počin čitelný, čekají mě za měsíc a půl státnice, přijímačky, a tak dál, ale o tom třeba příště. Ráda bych se ve svých myšlenkách totiž vrátila k onomu osudovému datu 3. 4. 2017, dni, kdy mi úderem 14. hodiny spadl jeden přetěžký osmdesátistránkový šutr ze srdce, a odbitím 16. jsem se vlakem rozjela vstříc velkoměstu největšímu, abych si po více než sedmi letech zase mohla poslechnout Tokio Hotel. Protože bez práce nejsou koláče (ani koncerty)! A že to byla ta nejsladší odměna.
Potkala jsem po 483 letech N. (♥.), a dalších několik moc fajn lidí, i když jsme trochu zmokli. Řekla jsem sekuriťákovi, že je mi skoro 22, vyfasovala jsem pásek na ruku a šla si tam do sálu stoupnout. A velice zvláštní je to, že jsem snad celou první půlku vystoupení měla takovou chuť jen tak tam postávat, jako nikdy. Jen stát jako přikovaná a dívat se na ty čtyři kluky, kterými jsem během své teenage éry žila. Úvodní Something New byla nejkritičtější, jen jsem se křečovitě usmívala na pódium a snažila se nerozbrečet dojetím a štěstím. Po zbytek show už jsem se však vezla jen na té tsunami štěstí. Všechen ten stres předchozích týdnů srovnala se zemí. Byla jsem doopravdy šťastná. Jediné, co mě mrzí, je rychlost, jakou celý večer utekl. Prostě jen tak, lusknutím prstu, fuč. Není čemu se divit, když se řítíte volným pádem všemi těmi (svými) sny.
Asi si dokážete představit, jak naprosto kómatoidně bezesný byl naopak můj pondělní zbytek noci. Když se moje toulka za hranicemi Galaxie skončila, jen na půl navrácená do reality jsem dojela za Blonďákem na kolej, snědla pár toastů, které mi připravil jako popůlnoční svačinku, s plnou pusou jsem mu vše povyprávěla, načež v koupelně jsem při čištění zubů začala usínat vestoje a dál už to znáte. Odpadla, sotva hlava na polštář dopadla.
Zase příště ♥.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 


TOPlist