To the moon and back

Pick me up.

20. dubna 2017 v 19:59 | Eillienessis
Co jiného s načatým odpolednem, než se směle pustit do sepsání nesměle tvářícího se článku. Touto dobou jsem měla původně vysedávat v knihovně a pana M. pravděpodobně naposledy doučovat atrakce, elipsy a jiné perličky českého jazyka k maturitě, nicméně změna plánu, a tak teď vysedávám na tragikomedii. Vůbec. Dnešek měl být nabitý den. Ráno zkouška z posledního semestru Dějin sociologických teorií, příprava na doučko, doučko, a večer divadelní improvizace s mými sockami (rozuměj holkama ze školy). No, nakonec jsem si odbyla jen ty dějiny. Berger s Luckmannem mi to sice nedali úplně zadarmo, ale sociální realitu jsem s nima zkonstruovala jakž takž, subjektivní významy byly objektivizovány (ps-s-s-s-t!), takže tak. Ale o tom jsem stejně psát nechtěla. O čem vlastně?
Výsledek obrázku pro write a novel
Třeba o tom, že jsem vyplodila bakalářku. Jo. Stálo mě to spoustu sil a ještě více slz, ale! hodinu před odevzdáním jsem dochvátala s kamarádkou na sekretariát a odevzdala. O všech možných peripetiích, které mě behěm té honby za průlomovým vědeckým objevem pro akademickou obec potkaly, raději pomlčím, ačkoliv bych o tom mohla sepsat rovnou diplomku. Každopádně nebýt těch probdělých nocí, tuny Milka čokolád, hektolitrů kávy a Blonďákova konstantního dohledu na průběžný vývoj celé situace (další věc, za kterou mu budu muset být nadosmrti vděčná, achjo), nejspíš bych teď datlovala článek na téma Jak se důstojně vypořádat s následky prokrastinace aneb Na přes rok je taky den.
Ještě není všem válkám konec, pokud bude ten počin čitelný, čekají mě za měsíc a půl státnice, přijímačky, a tak dál, ale o tom třeba příště. Ráda bych se ve svých myšlenkách totiž vrátila k onomu osudovému datu 3. 4. 2017, dni, kdy mi úderem 14. hodiny spadl jeden přetěžký osmdesátistránkový šutr ze srdce, a odbitím 16. jsem se vlakem rozjela vstříc velkoměstu největšímu, abych si po více než sedmi letech zase mohla poslechnout Tokio Hotel. Protože bez práce nejsou koláče (ani koncerty)! A že to byla ta nejsladší odměna.
Potkala jsem po 483 letech N. (♥.), a dalších několik moc fajn lidí, i když jsme trochu zmokli. Řekla jsem sekuriťákovi, že je mi skoro 22, vyfasovala jsem pásek na ruku a šla si tam do sálu stoupnout. A velice zvláštní je to, že jsem snad celou první půlku vystoupení měla takovou chuť jen tak tam postávat, jako nikdy. Jen stát jako přikovaná a dívat se na ty čtyři kluky, kterými jsem během své teenage éry žila. Úvodní Something New byla nejkritičtější, jen jsem se křečovitě usmívala na pódium a snažila se nerozbrečet dojetím a štěstím. Po zbytek show už jsem se však vezla jen na té tsunami štěstí. Všechen ten stres předchozích týdnů srovnala se zemí. Byla jsem doopravdy šťastná. Jediné, co mě mrzí, je rychlost, jakou celý večer utekl. Prostě jen tak, lusknutím prstu, fuč. Není čemu se divit, když se řítíte volným pádem všemi těmi (svými) sny.
Asi si dokážete představit, jak naprosto kómatoidně bezesný byl naopak můj pondělní zbytek noci. Když se moje toulka za hranicemi Galaxie skončila, jen na půl navrácená do reality jsem dojela za Blonďákem na kolej, snědla pár toastů, které mi připravil jako popůlnoční svačinku, s plnou pusou jsem mu vše povyprávěla, načež v koupelně jsem při čištění zubů začala usínat vestoje a dál už to znáte. Odpadla, sotva hlava na polštář dopadla.
Zase příště ♥.



Twenty Years

20. listopadu 2016 v 19:07 | Eillienessis

Po 6 letech druhé setkání, které určitě nebude poslední.
Věřím, že když se na chvilku zamyslíte, jakého interpreta/hudební skupinu/skladatele/.../ byste si chtěli poslechnout za pět , možná za deset let, protože víte, že i po takové době pro vás bude mít stále stejnou, ne-li vyšší cenu, alespoň jedno jméno byste pravděpodobně byli schopni vybrat. Třeba by vám to chvilku trvalo, ale povést by se to mohlo. Já mám posledních pár let poměrně jasno. Kdybych měla vybrat nějakou top pětku, trojku, hudební tvorba kapely Placebo by v ní nemohla chybět.
Tuším, že už by to mohlo být dobrých devět let, kdy jsem poprvé na youtube slyšela asi nejznámější Every You Every Me . Byla jsem okouzlena. Syrovou kytarou (která v porovnání s jinými písněmi i z pozdějších alb nepatří k těm ,,nejpredátorštějším"), úpřímností textu, a snad nejvíce nezaměnitelným hlasovým projevem Briana, z kterého při každé vyřčené větě odkapávala silně koncentrovaná melancholie. Nemohla jsem se nezamilovat. Kvůli tomu jsem ve 14 letech jela poprvé na RfP do Hradce, a před 14 dny ze stejných důvodů jsem si nemohla nechat ujít ani koncert ku oslavě jejich dvacetileté kariéry.
Pokud bych tento čerstvý zážitek měla srovnávat s tím festivalovým, řekla bych pouze, že každý z nich byl jiný. Na rozdíl od mého teenage já jsem tentokrát méně skotačila, což mohlo částečně souviset se složením publika, které se mi zdálo poněkud ,,dospělejší" (poněkud trefné, jako bych stále zapomínala, že už mi také není -náct), zato jsem více poslouchala a hlavně! dívala se. S necelým metrem šedesát si člověk víceméně zvykne a také počítá s tím, nebo je i smířen se skutečností, že během vystoupení se ne vždy poštěstí, abyste viděli celou hlavu, nebo snad tělo těch vašich modlů, ale to nebyl můj případ tento večer. Viděla jsem krásně, každou grimasu, úsměv či úšklebek a expresivní gesto, kterými zpěvák během dvou hodin show vůbec nešetřil. Další rozdíl byl ten, že si s námi více povídal, než tomu u něj obyčejně bývá zvykem. Hned po úvodní Pure Morning nás přivítal na jejich ,,birthday party" a vyzval k tomu, abychom slavili s nimi a koukali si noc patřičně užít. A tak jsme si užívali. První polovina se nesla v duchu spíše těch rozvláčnějších songů, nechyběla Special Needs, překvapila debutová I Know a došlo i na mou oblíbenou Soulmates, zatímco ta druhá od Slave to the Wage přes Special K vygradovala až k The Bitter End, která se v prostoru roztříštila a zaryla pod kůži. Poté následovaly další dva přídavky, přičemž ten závěrečný jsme si museli skutečně dlooouho vytleskávat, abychom se v příštích minutách mohli ještě na pár posledních okamžiků ponořit do podmanivé Running Up That Hill. Byla to poslední dávka placeba, zdá se mi však, že její účinek doposud nevyprchal. A ty nežádoucí vedlejší? Žádné jsem zatím nezpozorovala. Skutečně působivý efekt.

♥.

Szitizens

29. září 2016 v 15:40 | Eillienessis

9.8.2016 - 17. 8. 2016
Ostrov Obúdai, Budapešť, Maďarsko
(nebo Jiný svět)

Uvažuji, zda je lepší o výjimečných zážitcích psát bezprostředně několik hodin po jejich prožití nebo s časovým odstupem v řádech dnů. V mém případě se jedná o více než měsíc. Možná, že někdy je to úplně jedno, protože já se stále cítím, jako bych se domů vrátila teprve včera. Nebo spíš zda jsem se vůbec kdy vrátila?

Dovolená na ostrově. Místo písku udusaná tráva, místo apartmánu stan, místo široširého moře rozprostírajícího se kolem řeka. Namísto klidu neutěšený tep dobrodružství. Byl to sen a přesto si člověk nemohl připadat snad více živý než právě tady. Mohla bych líčit den po dni, bylo by to však pravděpodobně nesmírně dlouhé povídání. Prožili jsme týden na nohou, plný především hudby, světel, dlouhých nocí, přání, dobrého jídla a pití, obdivování bezbřehosti lidské kreativity a umu a poznávání architektonických památek města.

Počet...
...návštěvníků festivalu: 496 000
... strávených nocí na ostrově: 8
... návštěv cetra Budapeště: 3
... míst viděných a navštívených ve městě: 13
... hodin promáčených v lázních: 4
... použitých triček: 10
... nutného užití pláštěnky či nepromokavé bundy: 2
... jídel snědených denně: 2-3
... vypitých piv a ciderů na osobu: 24
... hodin strávených čekáním denně: 2 (v součtech)
... hodin strávených na nohou: 64
... nošených párů bot: 3
... dovezených suvenýrů: 14
... náramků nošených na zápěstí během festivalu: 3
... posezení na neobvyklých místech (sedačky z pneumatik, ve tvaru dortu, kufru, domku či jiných předmětů): 3x denně
... hodin strávených v autobuse: cca 10
... spálených míst na tělě od sluníčka: 1 (pouze nos)
... spotřebovaných balíčků hroznového cukru: 2
... absolvovaných bezpečnostních kontrol: 4
... viděných koncertních vystoupení: 25
... navštívených stagí: 5
... chycených konfet: 1
... ztracených věcí: 1
...vyfocených snímků: 496
... chvilek prožitých v radosti: nelze vyčíslit...
...stejně jako rozmanitost, vzájemný respekt, lásku a lidskost ve své nejhlubší podstatě.

Summer's gone...

31. srpna 2015 v 14:54 | Eillienessis
9. 8. - 15.8. 2015
Nebyl to Sziget, ani zahraničí. Smažili jsme se zaživa v autě, pociťovali lehké příznaky dehydratace, potýkali se spálenými nosy, jeden den ani nevděli, kde budeme ten večer spát, chtěli odjet do Chorvatska. Nakonec jsme zůstali a stálo to za to:).
Jindřichův Hradec, Červená Lhota, Landštejn, Třeboň, Lipno, Český Krumlov

 
 

Reklama


TOPlist